Tak jsem se otočil k přepážce a smutně koukal na lístek v rukou. Cože? To snad není možný! Zatímco údaj na elektronickém zařízení ukazoval číslo okolo tří stovek, na lístku se mi drze smálo do obličeje čtyřciferné numero. Tak tohle nepřežiju, povzdechl jsem si a sesunul se do pohodlné zelené sedačky. PÍP! Číslice o jednu poskočila a já složil hlavu do dlaní. Po chvilce se sedačka promáčkla a já ucítil, jak se někdo vedle mě posadil. Zvedl jsem zrak a koukal přímo do hlavně. Tak mladej, vstávat a na zem, promluvil na mě rozechvělý hlas. Místo na břicho jsem lehl na záda a koukal na strop. Kolem jsem slyšel rány a výkřiky, které po někom chtěly co nejvíc peněz. Netrvalo to snad ani pět vteřin a nademnou se objevila opět maskovaná tvář. Instinktivně jsem vstal a poodešel od maskovaného člověka. Všude kolem se rozezvučel alarm a já znovu koukal do hlavně. A pak nic - jen záblesk.

Tak je libo dalších pár novinek? Kromě toho, že sympatizuji s "autory" atomového výbuchu a s dívkami, které nosí stále spořejší oblečení, tak jsem se dnes dohodl na pracovním poměru v obch. domě a také jsem vyřešil tradiční požadavky mírumilovných úřadů. Dá se tedy říci, že jsem s posledním dnem spokojen, ale ne tak docela.

Tak jsem své hrozby splnil. Ve včerejších večerních hodinách jsem poslal do Novy přihlášku na casting na sportovního zpravodaje. Šance si dávám tak 1%, takže to je tímto pro mne pasé. Až přijde dopis s odpovědí, určitě dám vědět. Jinak byl víkend šílený. V sobotu jsme šli s kámoškou na jedno pivo, přičemž jsme domů došli za světla před pátou hodinou ranní. No a včera u fotbalu se o mne pokoušel infarkt. To je tak, když si k vám přisedne člověk, co má neskutečný talent lidi nasírat.

Opravdu je to tak. Člověk by nikdy nic neměl míti za definitivní. O tom jsem se v posledních dnech přesvědčil i já sám. Dlouho jsem nic nepsal, protože jednoduše nebyl ta dostatečná chuť a nebo čas. Jak jsem již psal, začal jsem i pracovat a právě v nejbližších dnech bych měl nabít jistoty ohledně zaměstnání. Jenže někdy se věci zvrtnou jinak, než my bychom si přáli.

Dlouho jsem se neozval. Chtělo tomu pár věcí, které se mi staly. Myšlenky mám sice i nadále spíše někde zcela jinde než u tohoto článečku, leč už to není tak hrozný. Všechno odstartovala jedna událost z čtvrtečního večera, která jaksi nastartovala můj myšlenkový pochod velmi zajímavým směrem. O víkendu jsem pak byl mimo Šumperk slavit narozeniny osoby, které si moc vážím a kterou mám rád.

Den po opětovném návratu do pracovního tempa jsem si užil volno. Trošku jsem si přispal, hlavně hodně relaxoval. Z pohodlí domova jsem vyrazil jen ráno do obchodu a v podvečer, kdy jsem vyrazil sice jen na krátkou procházku, ale také spojenou s návštěvou obchodu. Co jsem však slíbil včera, to jsem zatím nesplnil. Ale ještě se na to vrhnu.

Utekl další den. Po dlouhé pauze jsem ráno vyrazil opět do práce. Musím říci, že první hodinka byla doslova smrtící. Spal jsem sotva pět hodin, protože jsem nedokázal usnout dříve, a tak jsem se dlouho po práci ploužil jako mrtvola. Pokud to nevíte, pracuji v jednom zdejším supermarketu, momentálně jako brigádník. Vybalovat zboží mi vesměs nedělá jediný problém, ona ta práce sama o sobě není tak hrozná, jak má spousta lidí tento mýtus uložený v hlavě.